O utopeném jezu

Pokud na svých letních toulkách zavítáte do obce Doubrava nedaleko Týna nad Vltavou, nechte se zlákat a vydejte se novu nenápadnou asfaltkou směrem k Vltavě. Cesta vonící obilím a lučním kvítím vás provede mezi lány a pod nevelkým travnatým pahorkem vás nechá stát před budovou prastaré samoty Rybárna. Ještě pár kroků napříč loukou, sestoupit lesním úvozem a ocitnete se na onom zvláštním místě na břehu přehradního jezera. Ke hrázi Orlické přehrady je to odsud 60 km. Jako by nekonečně daleko jsou lidská mraveniště kempů a pláží ohromného jezera, rodícího se právě tady v úzkém skalnatém údolí. Tiché pleskání vlnek a šum korun stromů kolébají duše tuláků či „tichých bláznů“, a spolu s pohledem na temnou jezerní hladinu lákají na cesty do podvědomí. Jako by se tu kdysi s proudem řeky zastavil i čas.

Střecha cihlové budky vyčnívající z vody. Nenápadný ostrůvek zarostlý plevelem.


Jen nenápadný ostrůvek zarostlý plevelem a podivná cihlová budka u protějšího břehu, ponořená po vršek oken v jezeře dávají tušit, že toto místo jehož jméno odnesla kdysi stoupající hladina do zapomnění, skrývá cosi vyjímečného.

Co lidská paměť sahá, nosívala tudy řeka vorové prameny, a později též lodě s nákladem obilí dřeva či soli, na jejich dalekých cestách. Proplouvaly divokou skalnatou krajinou, která kdysi zlákala kohosi k postavení jezu a mlýna. Mezi sedláky, kodrcajícími své povozy s obilím oním lesním úvozem k řece, se mu neřeklo jinak než „ten nový mlýn“, a tohle dnes dávno zapomenuté jméno těmto místům již zůstalo. Nikdo už asi nezjistí, jak „nový“ byl tenhle mlýn roku 1718, když se o něm poprvé zmínil královský apelační rada Vilém z Glouchova spolu s balvany „Beránkem“ a „Šífaři“, při popisu řečiště.

Původní mlýn zvaný Nový Mlýn
Převzato a publikováno se svolením http://vltava.logout.cz

Mlýn, jez, přívoz, pár hospodářských budov, spěchající řeka a plynoucí čas. Dlouho, předlouho žil tenhle kraj poklidně a spokojeně, až počátkem 20. let 20. století poslední „pan otec“ František Petra podlehl naléhání správy schwarzenbergského panství a prastarý klapáč prodal. Moderní doba tím pádem vtrhla i sem a prastaré mlýnské kolo vystřídaly dvě žíznivé elektrické turbíny, k jejichž živení byl místní jez zvýšen až na rozdíl hladin 2,8 metru. Nezapomnělo se ani na vorové prameny, které nový jez překonávaly vlevo 62 metrů dlouhou šikmou propustí s 22 zdrhlemi (schůdky), které zadržovaly a usměrňovaly vodní proud do středu propusti. Její sourozence můžete dodnes vidět u jezů v Českých Budějovicích. Jedna z největších jihočeských elektráren své doby začala svými turbínami dodávat vltavskou sílu protivínskému pivovaru v roce 1929.

Elektrárna Nový Mlýn
Převzato a publikováno se svolením http://vltava.logout.cz

Divoké peřeje vorové propusti se brzy staly legendou mezi „vodním plemenem“. Od Lužnice po Ohři se v pobřežních tábořištích bili v prsa mazáci co „Novomlýnskou retardérku“ pokořili, označováni za blázny těmi, kteří k tomu nenašli odvahu. Ale všichni bez rozdílu si nenechali ujít každoroční vodácký svátek, závod České Budějovice – Praha, který vždy do těchto míst přilákal desítky lidí, obléhajících Vltavský břeh u propusti a dychtivě očekávajících až pořadatel klikou spustí segmentový uzávěr propusti a ve zákrutě řeky se objeví první kandidát na koupel, se startovním číslem na zádech. Od roku 1922 se, s válečnou přestávkou 1938 až 1947, jezdily „Budějovice“ skutečně každoročně. Každý rok mířili diváci přívozem nebo nedalekou lesní cestou z vesničky Údraž do těchto míst a pospíchali zabrat nejlepší vyhlídku nad propustí. Každý rok se tu v divokých vlnách odehrávala velká vítězství a velké prohry. Každý rok, až do úplného konce.
Převzato a publikováno se svolením http://vltava.logout.cz

Já sám jsem spatřil světlo světa až 16 let poté, co se nad troskami jezu a elektrárny zavřela voda. Nevím proč, ale klidná romantika tichého údolí a prastará sláva, stále tu přítomná a jen skrytá jezerní hladinou, mne vždy lákaly k toulkám po strmých stráních, až jsem se jednoho dne ocitl zde. Opřen zády o prastarý strom jsem se nechával i já unášet nazpět časem. Nazpět do časů, jejichž svědci, střeženi starou cihlovou budkou, spí svůj věčný spánek jen pár metrů od mých nohou. Do míst která jsem nikdy neměl šanci poznat a přece jsem věděl, že ještě nejsou úplně v nenávratnu. Přál jsem si, aby se stal zázrak a já mohl alespoň na okamžik spatřit stříbrnou pěnu peřejí staré retadérky a zaposlouchat se do šumu třímetrového jezu.

Nikdy bych ale neuvěřil, že se ten zázrak jednoho dne stane.



Závěr léta roku 2003 byl neobvykle suchý. Všechny přehradní nádrže v Čechách musely sáhnout hluboko do svých bohatých zásob aby se vyprahlá pole v nížinách nezměnila v úhor, a tak se začali na svět nenápadně vracet svědci dávno minulých časů. Prastará pobřežní navigace, po které po staletí tahali statní koně lodi s nákladem proti proudu, se směrem od Týna nad Vltavou plížila za ustupujícím jezerem, až počátkem listopadu dorazila až sem a zastavila se přímo pod starou zděnou budkou, v místech začátku klesání retardérky. Když jsem ten rok prvně stanul nevěříc svým očím vedle bývalého náhonu u zbytků budovy elektrárny („ostrůvku zarostlém plevelem“), dávala o sobě vlnkou vědět už i koruna jezu. Prastaré údolí znovu po 40-ti letech ticha naplnil dávno zapomenutý hlas řeky.



Při dalších návštěvách se pak už jez ukázal v plné kráse. Ve sklepení elektrárny sice zbyly po turbínách jen kobky, zanesené pískem a bahnem, ale náhon se zachoval dokonale, včetně kobyl z železných profilů naplněných kamením, sloužících kdysi v zimě pro zachytávání ledových ker. Vltava, rozvodněná náhlými dešti, se hrnula odlehčovací propustí u jezu a podařilo se jí i vyrazit zapomenuté dřevěné stavidlo v boční zdi náhonu, takže přes jez žádná voda nepřepadala a jeho koruna se leskla v matném světle deštivého odpoledne. Kdo sebere odvahu, může přejít po betonových překladech pro česle v čele náhonu až k odlehčovací propusti. Z pohledu na proud, letící pod nohama se točí hlava, ale pokud zvědavost zvítězí nad závratí, ocitnete se na nádherném místě na dělící zdi mezi dvěma dravými proudy. Slavná retardérka na druhém břehu však díky hladině vzduté dešti zůstala stále z větší části skrytá.



Ten rok jsem se vydával na ona místa stále, až jsem se počátkem zimy konečně dočkal. Prastará navigace se vynořila i pod jezem a od paty retardérky se znovu rozběhla za ustupujícím vzdutím. Nakonec se definitivně zastavila koncem roku dva kilometry po proudu odsud pod kapličkou vytesanou ve skále, v místech, kde stával starobylý svobodný mlýn Rejsíkov. Hladina orlického jezera tehdy zaklesla až na rekordní kótu 338 m.n.m a jez Nový mlýn spolu se slavnou novomlýnskou retardérkou spatřily opět v plné kráse světlo světa. Dnes už se v těch místech opět rozprostírá tichá jezerní hladina, a nad starým jezem dokonce projíždějí osobní lodě na svých cestách mezi Týnem nad Vltavou a hradem Orlíkem.
Zbyly už zase jen staré fotografie, ale nic se nevyrovná vzpomínkám. Vzpomínkám člověka, který se s romantikou staré řeky minul o 16 let a přece na vlastní oči viděl její dravou nespoutanou krásu a nádherné dílo našich předků, kterému ani 40-letý spánek hluboko pod hladinou pranic neublížil.












P.S.

Doporučené odkazy :

Vltava Proudy Quarter Zanikle obce